Po příjezdu a stavbě stanů jsme byli uvítáni ve skotském táboře národního hrdiny Roberta Roye McGregora. Jakožto členové jeho skupiny jsme samozřejmě museli mít skotské národní oblečení - kilt. Ten jsme si hned ten den ušili z prostěradel a vyzdobili jej podle týmu, do kterého jsme byli zařazeni. Já jsem byl zařazen do McMaců, ale zbytek dohromady opravdu nedám...

Putovní vodácký tábor 16. - 24. 8. 2014

Po příjezdu a stavbě stanů jsme byli uvítáni ve skotském táboře národního hrdiny Roberta Roye McGregora. Jakožto členové jeho skupiny jsme samozřejmě museli mít skotské národní oblečení - kilt. Ten jsme si hned ten den ušili z prostěradel a vyzdobili jej podle týmu, do kterého jsme byli zařazeni. Já jsem byl zařazen do McMaců, ale zbytek dohromady opravdu nedám...

Druhý den nás ráno čekala rozcvička. Nejdřív jsme se jen v plavkách a čochtankách proběhli po táboře a protáhli. Pak přišla ta horší část: plavání v řece. Poté jsme se převlékli a sbalili hydro. Auty jsme pak vyjeli výš proti proudu a na lodích sjeli zpět do tábora cca 18 km. Dlouho po poledni jsme dostali kartičky se zašifrovanou zprávou od McGregora o ukradeném dobytku, a tak jsme si nakreslili mapu a vyrazili. V mé skupince bylo vedení okamžitě převzato Marijánkou, která, s překvapivou jistotou, vyrazila na druhou stranu, což jsme po 10 minutách cesty zjistili z jejího překvapeného výrazu, když před sebou spatřila silnici. A tak jsem s Benem převzal vedení. Jedna ochotná paní nás poslala ke správnému rybníku, ovšem i přesto, že byl správný, dorazili jsme k němu ze špatné strany, což jsme naštěstí, po dlouhém přemýšlení a pochodu nazdařbůh sem a tam, zjistili, takže jsme dorazili k druhému z hledaných papírků. Zde jsme však zůstali, neboť jsme spoust času věnovali zcela zbytečnému hledání prvního papírku. A tak jsme se večer vrátili značně deprimovaní do tábora, kde se ukázalo, že ostatní skupinky, až na jednu výjimku, na tom nebyly o moc lépe, a některé z nich byly objeveny až bezradně bloudící v průběhu trasy.

Třetí den jsme měli celodenní pěší výlet do národní přírodní rezervace SOOS, která je známá především díky svým bahenním sopkám, ale pro více informací navštivte jejich webovky, či přímo rezervaci samotnou.

Čtvrtý den, podezřele bez rozcvičky, jsme stavěli vory, na kterých jsme měli přes řeku přepravit svíčku. Velice brzo se ukázalo, že nás plavání v řece stejně čeká. Na druhou stranu jsme je totiž museli došplouchat. Můj tým nejprve vystavěl velice těžkopádný a velký vor, když jsem přišel s velice revolučním nápadem, poté co jsem přesvědčil své spoluskoty, že lynčování není nutné, a že jsem to nemohl říct dřív, neboť mě to ještě nenapadlo, jsme postavili vor tvořený trsem dlouhé a duté trávy přivázané ke dvěma klacíkům se svíčkou uprostřed, a teď výhoda toho nápadu: svíčka uprostřed plnila funkci kýlu, i neoplachtěného stěžně zároveň, což výrazně zvyšovalo stabilitu celé konstrukce, která navíc díky své velikosti byla snadno manévrovatelná a rychlá. Bohužel jsme do cíle dorazili až jako předposlední, kvůli naší neschopnosti po pás ve vodě zacházet se zápalkami. Odpoledne jsme jeli a trénovali na místě, kolem kterého jsme projeli den předtím, takový malý jízek s vlnkou.

Pátý den dopoledne jsme se účastnili skotských her (hod kládou na přesnost, hod kamenem do dálky, hod házečkou do dálky, přetahovaná a hod házečkou do kajaku - na přesnost). Nepamatuji si, jak přesně jsme se umístili, ale zaujímali jsme střed všech zúčastněných týmů. Odpoledne bylo věnováno pohodovější jízdě na deblovkách (cca 15,5 km).

Den šestý jsme po pár soutěžích na vodě (záchrana, slalom a závod okolo tábora) vyrazili na orienťák, opět na vodě, kde se zase ukázal perfektní orientační smysl některých jedinců, avšak moje skupinka se naštěstí šťastně dobloudila až do zdárného konce.

Den sedmý jsme vyrazili na výlet do hradu Loket, na Karlovarskou promenádu a na závěr na opravdu jednoduchý, ale zábavný kanál Hubertus.

Osmý a poslední den vyplněný programem jsme dopoledne trénovali na stejném místě jako den čtvrtý. Odpoledne jsme měli závěrečný pochod "s krávami na trh". Má skupinka úspěšně objevila první dva papírky, třetí jsme ve sladké nevědomosti v klidu přešli, zatímco při neúspěšném hledání čtvrtého jsme se sloučili s dalšími třemi skupinkami a vytvořili tak alianci, se kterou jsme po překonání mnoha dalších úskalí dorazili do cíle, kde jsme za krávy, které jsme získali cestou a které jsme dostávali v průběhu tábora za umístění v soutěžích, nakoupili sladkou odměnu dle našeho výběru. Poslední - odjezdový den jsme jen zbaili a vydali se na bolestivě dlouhou cestu do Brna.

I přes počáteční obavy jedeme na letošní Vavřinec autobusem, takže když jedu MHD přes Brno pozdě, čekám, že na mě budou všichni netrpělivě čekat...

Vavřinec 10. - 12. 10. 2014

I přes počáteční obavy jedeme na letošní Vavřinec autobusem, takže když jedu MHD přes Brno pozdě, čekám, že na mě budou všichni netrpělivě čekat. Přijíždím na loděnici těsně před půl pátou a zjišťuji, že času mám víc, než jsem si myslel. Rychle nahážu hydro do loďáku a doufám, že mám vše. Pak honem dovazuji svoji loď, kterou už mám na vleku a oddychuju si, že se na mě už nečeká. Teprve teď zjišťuji, že vlastně nikdo nespěchá a že čekáme na Jirku a Verču. Připojujeme vlek a Jirka přijíždí, netrvá dlouho a už je tu i Verča. Takže už jen hodit hydro a pádlo do autobusu a vyjíždíme. Cesta příjemně ubíhá, probouzím se jen v koloně u Havlíčkova Brodu. Skoro všichni dochází na večeři do hospody a tak znova usínám.

Ráno přijíždíme na start kolem půl deváté a je překvapivě velmi teplo. Vlastně si nikdo takové počasí na Vavřinci nepamatuji. Na výkladu tratě zjišťuji, že se Vavřinec hodně změnil. Čísla máme skoro na začátku, takže není čas na hrdinství a sedáme do lodí a startujeme. Před prvním brankovištěm mě překvapuje nový most, kde se nemůžu rozhodnout, zda nejet nejmenší možnou dírou, ale přeci jen jedu závod. První brankoviště je relativně jednoduché, buď teče hodně vody, nebo se ty škaredé šutry přesunuly jinam. Následuje ale druhé brankoviště, které vůbec nepoznávám. Než se naději, jsem za ním a vůbec nevím, jak vypadalo a jak se koryto změnilo. Snad jsem žádnou branku netrefil. U Vlachovky jsem zase překvapen, jsou tu nové válečky, staré jsou pryč a les je také pryč. Ale není čas se kochat. Poslední brankoviště s naváděcí brankou je zrádné jako vždy a dokonce tu zase je ten stejný uštěkaný pes. Pak už následují jen velmi pěkné ale i velmi pomalé meandry. Před cílem se spojujeme ve větší skupinku a hromadně projíždíme cílem. Toušická výjimečně upouští trochu vody i vpravo. Standardní cesta vlevo není úplně zadarmo a tak ji jedou snad jen Jirkové. V Toušicích nás kromě klasického chleba s cibulí čekají i výborné bramboráčky. Protože jsem si na Hameráku roztrhl bundu a náhradní teče asi stejně, tak se mi na druhou jízdu nechce a tak se radši vezu autobusem. Dětem se také nechce a tak si ustlali na zadních sedačkách. Večer v hospodě jsou na nás připraveni, teda aspoň co se výběru jídla týká. Obsluha ani kuchyně zaplněnou hospodu moc nestíhají. Na zábavu se nás taky moc nechystá, dáváme přednost delšímu spánku.

V neděli vstáváme už v lidštější hodinu a kolem deváté odjíždíme na vodu. Skoro to vypadá, že je ještě tepleji než v sobotu. Sedám se Zajícem do Dynamic dua a vyrážíme. Potkáváme výrazně víc gum, než předchozí den, ale kromě jedné Baraky, která úplně zablokovala koryto, je to pohodová jízda. Toušickou hrdinně přenášíme a marně se těšíme na bramboráčky. Prý nemají nahřátou desku. Žal zajídáme párkama a klobásama. Času máme hodně, než přijedou i vodáci, co se k nám přidali na neděli a Jirka s Verčou, tak už je nám na slunku dokonce i vedro. Těsně před odjezdem už je první várka bramboráčků, takže si opozdilci berou jídlo do autobusu a vyrážíme směr Brno. Tím pro mě končí letošní vodácká sezóna a snad bude příští trochu plodnější.