Je to chyba, že tento slohový úkol padl na mne, rozhodně by bylo lepší, kdyby se ho ujal jiný účastník, zejména děti, protože mohou mít naprosto jiný názor naž já.

Letošní vánoční besídka se mi velmi líbila. Úvodní koncert...

Je to chyba, že tento slohový úkol padl na mne, rozhodně by bylo lepší, kdyby se ho ujal jiný účastník, zejména děti, protože mohou mít naprosto jiný názor naž já.

Letošní vánoční besídka se mi velmi líbila. Úvodní koncert kvarteta 3x Čalkovský + Gřunděl byl tak dokonalý, že by se hodilo uvažovat o častější možnosti tohoto prožitku.

Krásný Verčin stromeček svou neumělou rukou zkrášlili všichni účastníci, kteří se pod vedením Jirky učili - a někteří i naučili - vyrábět vánoční hvězdy. Dojem byl ještě umocněn hromadou dárků pod stromečkem, které se později formou tomboly dostaly k novým majitelům. Pak začaly hry a soutěže, kterých se omladina s chutí účastnila. Dokonce mezi nás zavítala i naše bývalá oblíbená členka Terezka Gřundělová (doufám, že to nebylo naposled), která připravila několik velmi zajímavých soutěží.

Vyhodnotili jsme i výsledky Celoroční oddílové soutěže, rozdali diplomy a ceny a ti, kteří byli přítomni si užili i potlesku. Celkové výsledky najdete AKCE->oddílová soutěž, tak jen vítězové: mladší žactvo Jiří Šťastný, starší žactvo Vojtěch Neumann, dorost Renata Lobpreisová, dospělí Veronika Holubová. Gratuluji.

V celostátní soutěži Český pohár vodáků se náš oddíl umístil na 1. místě, což je velký úspěch. Jednotlivci dvakrát 1. místo(K1 muži Jiří Šťastný, K1 ženy Renata Neumannová), dvakrát 2. místo (K1 ženy Markéta Nejedlá, C2 Tomáš a Jindra Neumannovi), 3. místo (C2 Pavel Hruškovi a Zdena Tischerová, kteří dosáhli svého životního úspěchu, pro potlesk si však nepřišli). Celkové výsledky: AKCE->Český pohár vodáků.

Obnovili jsme tradici oddílu a na rok 2009 vyhlásili soutěž o titul Čochtan roku 2009 a Král Krysa roku 2009.

Pak přišel zlatý hřeb programu - pokud nepočítám občerstvení, připravené Irenou, po němž se jen zaprášilo - a to obrazové ztvárnění letního tábora na Albeři, které nachystala Veronika a komentářem doplnili účastníci. Jen je mi moc líto, že se tato prezentace nebude opakovat víckrát, protože byla moc krásná. Umožnila nám si zavzpomínat na to hezké a všechny útrapy už brát s humorem. Myslím, že tábor byl moc pěkný a znovu bych chtěla poděkovat těm, kteří se na jeho bohatém a nápaditém programu podíleli, a to zejména Veronice, Jirkovi a Ireně.

Na závěr mi dovolte, abych Vám popřála hezké Vánoce a abyste do svého programu v novém roce dokázali zahrnout i účast na veškeré činnosti našeho vodáckého oddílu a dosáhli v ní uspokojení a možná i sportovní úspěchy jako letos někteří z nás.

Hurá!!! Konečně vyrazím na běžky!!!

Momo s oddílem pilně trénuje celý týden v Jeseníkách a dnes jedou domů. Autobus však pro ně pojede už ráno, my v něm, celý den si můžeme užívat krásných stop a zimy, těším se na sněhové vločky vesele se snášející z oblohy a sněhové závěje lákající ke stavění sněhuláků, a odpoledne vyrazíme zpátky do Brna...

Hurá!!! Konečně vyrazím na běžky!!!

Momo s oddílem pilně trénuje celý týden v Jeseníkách a dnes jedou domů. Autobus však pro ně pojede už ráno, my v něm, celý den si můžeme užívat krásných stop a zimy, těším se na sněhové vločky vesele se snášející z oblohy a sněhové závěje lákající ke stavění sněhuláků, a odpoledne vyrazíme zpátky do Brna. Jede nás třináct a ještě několik přátel oddílu SKOL. Sraz je v 6,45 hod, odjezd v 7 hodin.

Počasí je opravdu zimní... MRÁZ, VÍTR, MLHA. Vůbec nás to neláká stavět sněhuláky a dovádět v závějích, úsměv nám zmrznul, sotva jsme vystoupili na Ovčárně z autobusu. No nevadí, je tady SNÍH tak hurá do stopy!

Mája s Barčou jsou na běžkách poprvé.
Snažím se najít kousek rovného terénu s pěknou stopou, kde můžeme trénovat a objevovat krásy tohoto zimního sportu. Zvolila jsme místo před Kurzovkou, děsně fouká, holky se opravdu velmi snaží. Ale aspoň se nám tam nikdo neplete. Po hodině se musíme jít ohřát, Ríša nám drží místo u stolu. Polívka a horká čokoláda nás staví na nohy. V teple Kurzovky máme velké plány... pojedeme na Švýcárnu.

Tak hurá zpátky do mrazu a větru a do kopce. Mlha houstne, běžkaři, co přijíždějí z Pradědu, mluví o zmrzlých kapkách místo o vločkách sněhu, které vítr nepříjemně zabodává do všech nechráněných částí obličeje. Konečně jsme dorazili k odbočce na Švýcárnu. Je vidět jen na pár metrů a je trochu namrzlo, zbaběle volíme raději návrat. Švýcarnu si necháme na příště.

I cesta dolů je náročná, na běžkách se špatně brzdí a holky se bojí, aby se jim to nerozjelo. KONEČNĚ jsme zase v teple... a dáváme si na zahřátí teplý čajík. Zbývá už jen poslední kousíček zpátky do busíku. V teple autobusu se těšíme na příště, protože máme smělé plány. Příště dojedeme na Švýcárnu :-).

Pozn. I ostatní účastnící se úspěšně vrátili, nikomu se nic nestalo a všichni jsou spokojeni. Já jsem spokolena. A holky mají spoustu zážitků!

Vavřince je 10. srpna. Teda podle kalendáře. Pro vodáky však Vavřinec představuje úplně jiný pojem ...

Vavřince je 10. srpna. Teda podle kalendáře. Pro vodáky však Vavřinec představuje úplně jiný pojem a ten letošní se slavil 11. října. A to již po jednatřicáté (pro mne poprvé, zda to jednou bude po jednatřicáté...hm). Racci vyrazili slavit jako obvykle již v pátek a místní škola v Horních Krutech nás přijala na noc do své teplé náruče. Fakt, že hospoda je vzdálená asi sto kroků, lze brát jako první z positiv této akce. Měla i přátelského hostinského, který nám ochotně půjčil své hudební nástroje. Horší už to bylo s počítáním útraty a zapisováním na lístek. Sobotní ranní vstávání na akci má své mínusy (nutnost vstávat) a plusy (leze se do suchého neoprenu). Brutální estetično nad rybníkem se sluníčkem prosvěcujícím mlhu a objímajícím větve stromů (= romanťika) naladilo snad všechny, kdo se podívali. Tentokrát jsem se opět sešla na jedné lodi s Mírou a byl to skvělý zážitek, doufám, že pro oba. Můžete si se mnou porovnat své poznámky. Úvodní vyplutí pod mostkem proběhlo bravurně a vesele jsme si jeli kupředu. Branky nás zajímaly pouze ty zelené a tak cesta ubíhala svižně. Zádrhel se objevil až u ňader. Tedy myslím ta gumová na stromě. Přiblížili jsme se k nim natolik, že nebylo úniku a zjistili jsme, že Baraka není nepotopitelná. Při pozdějším líčení zážitku jsem říkala, že ňadra zřejmě vyvedla Míru z koncentrace, ten to ale rázně popřel a pravil, že si žádných nevšiml. Poslední vlásenku jsme najeli poněkud nestandardně, jelikož ani jeden z nás si nepamatoval, kudy máme jet přes jez a vodní lid na břehu nám neporadil. Pak jsme si vzpomněli, že při výkladu tratě bylo řečeno, že to stejně nejde jet jinudy... přátelé, jde to, propluli jsme plavně mimo propusť. Za cílem vloženého závodu (jsme se v pohodě trefili, che! aj pak do toho druhého!) se Vavřinecký potok začal vinout ještě více a výsledek se dostavil. Mírovo občasné sakrování jak to, že furt brousíme břehy, bylo přerušeno prudkým náklonem a zdánlivým zastavením lodi. Náklon se překvapivě rychle zvětšoval a když jsem se při téměř devadesáti stupních ohlédla přes rameno zjistit, co se děje, uviděla jsem Míru, kterak zespodu objímá strom a volá „Evi nepadej, já to držím, já to držím!!!“, zatímco loď mu pomalu podjíždí. Inu, nezbylo, než pohyb dokončit a plavně skončit ve vodě. Zbytek cesty proběhl již pouze turisticky (= kaskáda pouze na čumendu). Abychom se nenudili, pro druhou jízdu jsme se s Evčou Vahalovou prohodili a já se s gumovými ňadry seznámila blíže podruhé se stejným výsledkem, akorát s jiným partnerem. Míra s Evčou projeli kolem nevšímavě (Míra zase tvrdil, že žádná neviděl). Se Zdeňkem jsme je pak potkali v lese, jak zkouší poměřovat šířku Vavřince šířkou Baraky. Vavřinec vyhrál, Baraka se šprajcla mezi stromy. Po návratu do Horních Krut jsme opět vyrazili do hospody v očekávání vodáckého bálu. Po letmém zdřímnutí na stole jsme se přesunuli do kulturáku (no dobře, jednotné číslo, já si zdřímla). A co bál? Musím říct, že Vavřinec si svůj věhlas skutečně zaslouží. Kankán předcházela skvělá pověst a skutečnost byla ještě lepší. Kapela hrála jak zjednaná, pilo se a veselilo. I ceny byly. Nevím, zda někdo vyhrál něco v tombole, Racek ale bodoval skutečně ve velkém stylu. Kromě Jardy s Ninou, kteří si dojeli pro třetí místo, vybílil pořadatelům několikeré ceny Jirka Šťastný, a to včetně slavného kýblu na prkně, mnozí pak mohli závidět Tomášovi s Vojtou (alias samá N.), kteří to s přehledem natřeli všem dospělákům (1. místo v C2 se jistě počítá). Však je za to chválíme. Nedělní rána na vodácké akci mají své plusy a mínusy prohozené (nemusí se tak brzy vstávat, ale lezete do mokrého neoprenu). Vavřinecká neděle měla ještě další nezanedbatelné plus, a to nepřítomnost totálně zbořených posádek Pálav na vodě. Den byl hezký, příroda čarovná, podzimní výhledy barevné, vody bylo ještě méně než při druhé sobotní jízdě a tak byl potok milosrdný. Po spokojené vodní jízdě následovala jízda busem domů a tentokrát se nikdo nedožadoval puštění DVD. Zda to bylo náročnou vodou, včerejším bálem nebo kombinací obou, nevím, po cestě domů vládl klid a mír přerušovaný pouze občasným chrupáním.

Konečné hodnocení akce? Inu, prohlídla jsem si dvakrát zblízka jiná ňadra než vlastní, na bálu jsem téměř přišla o bubínky a o hlasivky, voda tekla občas zprudka, občas konejšivě, Kamil našel důstojného následníka na Vavřineckém trůnu, kaskádu pojedeme až příště... samá pozitiva.

Předně bych chtěl poděkovat těm, co zajistili bohatý kulturní videoprogram během cesty autobusem.

A teď už Vás pustím k vodě... Rok se s rokem sešel, aby připravil Ratmírovský rybník o pěkných pár kubíků vody. U toho nesmím chybět, letos však na plavidle méně nafukovacím značky Yelllow Submarine, alias Pyranha Sub 7 Zero. ...

Předně bych chtěl poděkovat těm, co zajistili bohatý kulturní videoprogram během cesty autobusem.

A teď už Vás pustím k vodě... Rok se s rokem sešel, aby připravil Ratmírovský rybník o pěkných pár kubíků vody. U toho nesmím chybět, letos však na plavidle méně nafukovacím značky Yelllow Submarine, alias Pyranha Sub 7 Zero.

Ráno už ani nemohu dospat, jak se těším. Jak se těším, až Jarda přestane chrápat. Šup ze spacáku rovnou do neoprenu a hurá na startovní molo, tunelem k laguně a hlavně trefit levou šlajsnu, jedna branka, druhá, třetí, nejhorší mám za sebou, protivoda, jé, já se zapoměl cvaknout... Sklerózu jsem dohnal během okamžiku a korunoval to krysou. Ostatním mohu jen doporučit, je to mnohem zdravější než se cvaknout na některé z kaskád. Druhá kaskáda, třetí, branky se mi pletou do cesty, ale já stále srdnatě zůstávám nad věcí a nad hladinou. Magneťák si prohlídnu ze břehu, abych zahnal touhu si ho prohlížet z vody. Originální nájezd skrze vrbičky a opět výkyv lodi nepřekročil 90 stupňů! Už jsem asi fakt dobrej vodák, musím se pochválit. Protože tu nikdo jinej není, všichni už mě předjeli. Ještě chvilku se dobré zboží chválí samo a najednou náraz. Klid! Loď je v pořádku! Mám pocit, že se mi o ten mostek roztříštila přilba, utržil jsme malý otřes mozku a docela malou kompresní frakturku čepovce... ještě chvilku vydrž, za těma vlnkama je skála a trochu to na ni hází, zatoč a teď už klidně můžeš omdlít... nakonec jsem dočvachtal až do cíle, snad jsem se někde opozdil či co, krígl už na mě nezbyl, nevadí, důležité je ponaučení pro příště: nepodcenit výběr DVD do autobusu!

A tady jsou výsledky ČPV Hamerák 2008

Teplá a Střela

Jednou za čas jsem se objevil na vodě a to zrovna na Teplé a Střele. Verča měla asi takovou radost že mě zas vidí že jsem dostal za úkol napsat článek… :-)

Pátek 12. září
Vyjíždělo se už 12. září i když první závod se jede až 13. ovšem hrozně brzo takže by jsme to nestihli (víte jak, nikdy se nevyjede včas takže by to asi ani nešlo s nějakým brzkým výjezdem, takhle to ničemu nevadilo). Loď si asi budu jezdit navazovat dřív, vlek byl tak ze 120ti procent plný, no ale což už, nakonec se vešla, těm co jsme je nabírali v Praze už ale nezávidím. Když jsme dojeli někdy za hluboké tmy na ubytovnu, tak nás zavedli do sálu kde jsme se měli naskládat jen asi tak na třetinu aby další vodáci co dojedou později měli taky místo. Nakonec jsme se ale skutečně vešli a po nějaké večeři šli spát.

Teplá a Střela

Jednou za čas jsem se objevil na vodě a to zrovna na Teplé a Střele. Verča měla asi takovou radost že mě zas vidí že jsem dostal za úkol napsat článek… :-)

Pátek 12. září

Vyjíždělo se už 12. září i když první závod se jede až 13. ovšem hrozně brzo takže by jsme to nestihli (víte jak, nikdy se nevyjede včas takže by to asi ani nešlo s nějakým brzkým výjezdem, takhle to ničemu nevadilo). Loď si asi budu jezdit navazovat dřív, vlek byl tak ze 120ti procent plný, no ale což už, nakonec se vešla, těm co jsme je nabírali v Praze už ale nezávidím. Když jsme dojeli někdy za hluboké tmy na ubytovnu, tak nás zavedli do sálu kde jsme se měli naskládat jen asi tak na třetinu aby další vodáci co dojedou později měli taky místo. Nakonec jsme se ale skutečně vešli a po nějaké večeři šli spát.

Sobota 13. září
Skutečně když jsem se probudil byl zbytek sálu naplněn, tak jsem se oblík a využil skulinek abych se dostal ven. Až se všichni naskládali do autobusu tak se vyjelo ke startu. Tam už na všechny čekali organizátoři, dostali jsme čísla a čekali 1) na tombolu (zas nic, kruci! :-)) a pak 2) na výklad tratě kde jsem zjistil jen že by se borec měl naučit mluvit do megafonu. Čísla jsme měli někde od 70ky tak asi tak po hodince se už valilo. Naštěstí na názvu řeky něco je a i když byla nehorázná zima tak máchat si ruce při pádlování byla radost. S projížděním branek to bylo místy tristnější, krom toho, že jsem nějakou úplně zapomněl a vynechal aniž bych si to uvědomil, tak se někdy nestihla nebo byla řeka plná sjížděčů-nezávodníků tak se tam přes jejich dlouhou loď ani nedalo dostat. Což už, stejně sem tam nebyl kvůli závodění. Řeka jako taková to byla hezká a brankoviště to dobře zpestřovala, jen jich mohlo být víc. Úsek se sjíždí docela krátký tak za chvíli to bylo za náma a jen se tak doplácalo pro občerstvení na konci. Tož tam se ale moc nezdržovalo protože se to mělo jet ještě jednou mimo závod takže brzy nastalo nové ládování lodí na vlek a odjezd. Vyfičeli jsme zase na start, kdo už nechtěl jet vysedl cestou v Karlových Varech, nasedli a jelo se, tentokrát teda bez čísel a takový to „kochání se“. Takže jsme si na sebe vzali tentokrát my tu roli lodí co zavazí cestou aby to bylo fér:-D. Sjížděl jsem s jinou lodí tak mi to přišlo jako docela větší pohodička a až i 2. jízda byla za náma tak hurá na Lomnický potok. Teplá voda a studený vzduch byla vyměněna za studenou vodu a… taky studený vzduch ale jak adrenalin proudil v žilách tak to šlo. Oproti Teplé výrazně divočejší, sem tam nějaký ten jezík a hodně rychle proudící voda, prostě taková ta správná jízda. No bohužel je docela krátký takže na obhlídku města se dostalo taky:-( no ještě že tam jsou ty oplatky že?). Zbytek dne už nějak tak nic, návrat, večeře, dobrou…

Neděle 14. září
Zas nějak nezdravě brzo se vstávalo ale co už, když se u vody rozložily ty mokrý neoprény na jinovatku tak to docela probere. Ještě že aspoň tak nějak symbolicky svítilo slunko takže realfeel stoupl někam k –15°C a se zatlýma zubama se nakonec povedlo. Tož z výkladu trati jsem tentokrát i něco měl a zas po nějaké té hodince se vyjelo. Brankovišť zas trochu málo což se na takové pomalé dlouhé řece projeví ještě víc než na Teplé tak nezbylo než se zase kochat, škoda že nejsem na to ten pravý typ. Ťuknutí první branky té radosti taky moc nepřidalo ale když jsem přičítal ostatní doteky tak už ten pocit po čase zmizel. Tak jaxi se to vleklo nějakejch hezkejch pár hodin a na konec už jen s Vojtou Čalkovským ve formaci takové to výletní tempíčko až do konce (abych byl přesný do té doby než byla vidět cílová branka, to začal sprint uplně největší). No jako taková relax řeka to de. Završilo to zase jídlo a konečně do suchého. Navázaly se lodě a až se všichni dotrousili tak se mohlo vyjet. Ze spáteční cesty toho moc nenapíšu protože jsem ji víceméně prospal, snad jen to že Racek nezklamal a autobus to bez problému nezvládl, ale asi nic vážného protože než jsem se pořádně probral už to bylo zase ok a do Brna jsme se dostali ještě za světla.

„Welmi Welká Pohoda“

Přípravy pro nás jakožto pro Racka začaly ve čtvrtek, kdy jsme navázali lodě, nachystali stany a házečky a já si uvědomil, že nemám ani neopren ani vodáckou bundu a že voda tam bude asi opravdu ledová. V pátek jsem tedy musel ještě koupit alespoň vodáckou bundu a nezbylo mi doufat, než že se necvaknu. Sešli jsme se tedy na loděnici, navázali zbytek lodí, naházeli bagáž do autobusu a vyrazili jsme...

„Welmi Welká Pohoda“

Přípravy pro nás jakožto pro Racka začaly ve čtvrtek, kdy jsme navázali lodě, nachystali stany a házečky a já si uvědomil, že nemám ani neopren ani vodáckou bundu a že voda tam bude asi opravdu ledová. V pátek jsem tedy musel ještě koupit alespoň vodáckou bundu a nezbylo mi než doufat, že se necvaknu. Sešli jsme se tedy na loděnici, navázali zbytek lodí, naházeli bagáž do autobusu a vyrazili jsme jen s drobným zpožděním, bez kterého by to ani nebylo ono.

Po příjezdu do naší destinace jsme už viděli chlapy z VODÁK sportu, jak staví válec, ve kterém se následujícího dne měla konat soutěž v air rodeu, a okolo už viselo pár sponzorských plakátů. Rozbili jsme tedy v rychlosti náš tábor a já zjistil, že budu spát ve stanu s šesti ženskýma (wow!), hned na to jsem se ale dozvěděl, že jim všem budu ležet u nohou (hmm...). Zábava pokračovala první částí festivalu Ve Víru tónů, kde se představily skupiny Model Bazaar, Žofie Kabelková a Petra Klementová a na závěr Groovey. V průběhu festivalu byl k mé velké radosti zprovozněn výčep a já si tedy dal své první Welké Wodácké Pivo.

Když koncert skončil, vyrazili jsme na hráz, abychom se pokochali nočním pohledem na přehradu. Seshora byly krásně vidět hvězdy a osvětlená přehrada byla přímo úžasná, stejně jako pohled do ztemnělého vesnického údolí pod přehradou.

Následující ráno bylo docela studené a tak se většině z nás povedlo vylézt ze spacáku až na několikátý pokus, zbytek rána a celého dopoledne byl o něco hektičtější. VODÁK sport připravoval ozvučení, občerstvení, nafukovaly se lodě, záchranáři už se navlíkali do neoprenu a my jsme se jali připravovat soutěže o lístky do tomboly. Letos jsme měli připraveny soutěž v házení házečkou na cíl, závody na kajakářském trenažéru, simulátor umělého dýchání a srdeční masáže a sdružení Barvínek doplnilo tento seznam o lanovou dráhu přes řeku.

V 10:00 konečně přišla ta očekávaná chvíle, kdy začala téct voda a chvíli na to už vyrazily první nafukovačky jak na sjezd kanálu, tak na soutěž v air rodeu. Borci a borky soutěžili jako o život. „Zajela jsem si tam skvělý air rodeo na Barace. Mohli jsme být i první, příště se budu víc snažit.“ Po chvíli koukání na tu nádhernou vodu jsem neodolal a popadnul jsem kajak, oblékl si hydro a hurá na vodu. Kanál mě nadchnul po své technické stránce a konečně jsem si mohl naostro vyzkoušet to, co jsem předchozí měsíce trénoval na loděnici, a nutno říci, že jen díky tomu jsem byl víc nad vodou nežli pod vodou. I když jsem stejně párkrát díky své nerozvážností pod vodou skončil. „Jenom třikrát jsem se cvaknul. Z toho ve všech případech jsem vykrysil.“ Voda byla opravdu ledová a krysa ne příliš povedená, cestou jsem potkal dokonce pár kamenů, ale od toho tady máme helmy a vesty. I tohle bylo do jisté míry příhodné si vyzkoušet na téhle akci, která byla především zaměřena na bezpečnost vodáckého sportu. Snad právě proto je více než zarážející nezodpovědné a nesprávné, že se i zde objevilo několik „hrdinů“ na slovo vzatých, kteří si myslí, že když jedou na velké lodi, tak se jim nic nestane a tak si nemusí brát žádné ochranné pomůcky, dokonce i když se daly bez problémů zapůjčit. O to víc překvapující bylo, že to nebyli nevyspělí pubescenti, ale dospělí chlapi, kteří už by měli mít rozum, a ještě k tomu se takhle chovali, když jeli na lodi s malými dětmi…

Když poslední ródeoví závodníci dojezdili a voda přestala téct, závodníci se občerstvili klobáskou nebo šašlikem a pivem, byla zahájena vodácká módní přehlídka, při které jsme shlédli snad všechno, co by správnému vodákovi nemělo chybět v šatníku a následovalo vyhlášení výsledků rodeové soutěže spolu s tažením tomboly, kde se vyhrávaly hodnotné ceny nejen od VODÁK sportu. „Tombola byla bohatá, zase jsem nic nevyhrál.“ Hlavní cenou tomboly byl měsíční kajakářský výcvik završený víkendovým sjezdem Salzy, který vyhrála zkušená kajakářka Dana Kalčíková. „Není nad dvojitou výhru.“ Sbalili jsme atrakce a tím byl program na Vírském kanále ukončen.

Přesunuli jsme se do kulturního domu, kde následovalo autorské povídání ke knížce Cesta na Jenisej od Vojtěcha Zvěřiny a Marka Audyho, kteří se expedice na Jenisej zúčastnili. Večer pokračoval druhou částí festivalu, tentokrát nám zahráli Zimouři a zábava byla o poznání živější. Po pár písničkách se odklidily židle ze sálu a koncert se rázem proměnil v taneční zábavu. V sobotu tedy byla cesta do stanu o poznání kratší, ale také usínání rychlejší.

V neděli jsme si dali jen bleskovou snídani. Aby taky nebyla blesková – Ríša (náš úžasný řidič modrého autobusu) nám dovezl dvě krabice svatebního cukroví! Kdo zaváhal, na toho nezbylo. A potom hurá zpátky na kanál, tentokrát už nebyly okolo atrakce a všichni se věnovali jen vodě. Jediná škoda byla, že už byl zbořen ten válec, ve kterém se v sobotu jezdilo air rodeo, ale i přes to si to užil vodák v každém věku a pro ty nejmenší tu byla Verča s Michalkou, které dělaly převoznice a sjížděly s nimi na Barace. Když přišel čas, musely se nabalit věci do autobusu a následovalo volné splutí až do Borače. „Krásné počasí a také krásná nedělní dobrodružná plavba. Asi mi upadnou ruky.“ V Borači nás vyzvednul autobus a všichni jsme tedy ve zdraví dorazili zpátky do Brna.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří pro nás dokázali uspořádat tuhle výbornou kulturně sportovní akci a to sice VODÁK sportu, magazínům Horydoly a Hydro, sdružení Barvínek a všem kolegům z našeho vodáckého oddílu Racek Brno a zejména Verči a Renému, kteří mě tahali z vody. Pevně věřím, že se všichni příští rok zase rádi sejdeme pod Vírskou přehradou.

Hned po raním srazu jsme ten, kdo neměl, naložili lodě, nasedli a jeli.

Na místě jsme se rozdělili do 2 týmů. My jsme zkoušeli přejezdy, náklony, nájezdy a podobné ptákoviny, jaké mají vodáci (a kajakáři obzvlášť) v oblibě. Znáte to, předvádíte se před suchozemci, CVAK, ŽBLUŇK ...

Hned po raním srazu jsme ten, kdo neměl, naložili lodě, nasedli a jeli.

Na místě jsme se rozdělili do 2 týmů. My jsme zkoušeli přejezdy, náklony, nájezdy a podobné ptákoviny, jaké mají vodáci (a kajakáři obzvlášť) v oblibě. Znáte to, předvádíte se před suchozemci, CVAK, ŽBLUŇK a stojíte po pás ve vodě. Běžná rutina.

Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu, a ne nadarmo se říká mému tátovy král Krysa.

Zkrátka vykoupala jsem se jako všichni v našem družstvu. Má to ovšem dva háčky. První je, že neumím eskymovat, což způsobilo mé krysení, a za druhé, že ač jsem dcera Dana, tak mi k vyrovnání jeho půl tuctu cvaknutí chybělo pět otoček.

A navíc ta jediná otočka byla způsobena vinou ostatních převrženců. Ke konci plavby se totiž strhl lítý boj, z kterého nikdo neodešel suchý, a to dobrovolně, nebo s dopomocí.

Ale jsem ráda, že jsem se vykoupala, když nám počasí vyšlo. V Brně se sice nezdálo, že bude hezky, ale mrakům jsme ujeli, a tak jsme měli hezké počasí. Co je taky důležitější, než vydařené počasí a legrace.

Navíc pokud tohle všechno podložíte pár novými zkušenostmi, přidáte dobré přátele, okořeníte slalomem mezi gumovými tanky (o které nebyla nouze), přidáte trochu vody a ozdobíte spoustou humoru, vyjde vám krásný vodácký výlet, jako byl tento.

Tento recept je zaručený, ale přesto reklamace NEPŘIJÍMÁME.

Doufám, že tento článek vám přivodil dostatečnou lítost nad zmeškanou akcí, a že se tím spíš objevíte na dalších akcích.

      AHOOOJ!!

Na vodu už nějaký ten pátek jezdím, díky čemuž jsem se vypracovala ke sjíždění terénů, do kterých by se asi nikdo (s výjimkou výstředních sebevrahů) dobrovolně koupat nešel. Že nemám páru o tom, co by se mělo dělat v případě nouze, kdyby šlo do tuhého, si uvědomuji už taky docela dlouho. Přecházím to bezmeznou důvěrou v ty ostatní, se kterými jezdím, že oni vědí.

Na vodu už nějaký ten pátek jezdím, díky čemuž jsem se vypracovala ke sjíždění terénů, do kterých by se asi nikdo (s výjimkou výstředních sebevrahů) dobrovolně koupat nešel. Že nemám páru o tom, co by se mělo dělat v případě nouze, kdyby šlo do tuhého, si uvědomuji už taky docela dlouho. Přecházím to bezmeznou důvěrou v ty ostatní, se kterými jezdím, že oni vědí.

S vodáckým oddílem jezdím na vodu už čtvrtým rokem. Je smutnou skutečností, že za tu dobu jsme se věnovali záchraně jen několikrát na bazénu, kdy jsme si zkoušeli házet házečkou. V praxi pak lovíme plaváčky tak nějak samoučným způsobem. Dle mého skromného odhadu máme více štěstí, než rozumu. Proto jsem velmi uvítala nabídku Anděla, dnes již bohužel bývalého člena oddílu, který se rozhodl věnovat nám svůj volný den a trochu nás vytrénovat v záchraně na divoké vodě.

Ráno odrážíme od loděnice v koloně tří aut, ve kterých sedí celkem 10 lidí. Máme první povolenou ztrátu – Ředkvyčku – o níž nikdo nic bližšího neví. V autech sedí Anděl coby instruktor, 4 dlouholetí členové oddílu a 5 nováčků (resp. 4 nováčci a 1 potomek). Jedeme k Olomouci do Hynkova, kde je k nácviku záchrany vhodný terén. Na místě se přesouváme pod jez, kde na sebe navlékáme dvojité vrstvy neoprénu a absolvujeme instruktáž na suchu. Učíme se správně na sebe navlékat a utahovat naši výstroj, především vestu a helmu. Následuje nácvik polohy, ve které se plave. Plácáme sebou po zemi jako leklé ryby, až jsme vzati na milost a vhozeni do vody :o). Cvičně proplouváme tam a zpět šlajsnou pod jezem, kde si v kamení pořizuji naražení stehenního svalu a bezva modřinu. To nám ten den pěkně začíná... Simulujeme proplouvání místy, kde není radno plout v klasické poloze, cvičíme kraula a odvalování do vracáku. Zanedlouho je Anděl s naším rozplaváním spokojen a jdeme povýšit obtížnostní stupeň terénu pro plavání o pár desítek metrů vedle.

Anděl nám vzorově proplaval peřejkou pod mostem, pak nám dal instruktáž, kde všude jsou kameny (prostě všude :o), sdělil nám, že nejúčinnější záchrana, na kterou se můžeme vždy a na 100% spolehnout, je sebezáchrana, a šli jsme na to. Nejdřív sebezáchrana, pak přeplouvání proudu a zachraňování plaváčka v bezvědomí. Pak přišly na řadu házečky. Tedy tu věc musíte zaprvé vůbec mít někde při ruce. Za druhé ji musíte umět dobře složit, abyste ji zatřetí mohli dobře odhodit a to tak, abyste se začtvrté trefili tam, kam máte, aby ji zapáté ten, co plave, chytil, zašesté ji uměl dobře přehodit tak, aby kyvadlem zajel sám ke břehu a vy jste to zasedmé ustáli na břehu a nehodili šipku za plaváčkem. Trochu jiná káva než ty blbinky na bazénu... Následovala sebezáchrana plaváčka s pádlem a lodí (pro velký úspěch jsem si to dala dvakrát) a záchrana upoutaným skokanem. Tato pasáž se nejvíce líbila Opičákovi, neboť nás přišly navštívit místní kajakářky, mnohé ještě neplnoleté, a Opičák po nich mohl nejen skákat, ale i je osahávat pod vestou (měly prý nějaké volnější střihy :o). Celé se to zvrhlo v jednu velkou plavecko-zachraňovací seanci, kterou Anděl zpestřoval vhazováním lodí a pádel do vody s voláním, že všechno vodácké, co plave, musíme zachránit. Vybraným skokanům bylo dopřáno zachránit i dvě osoby v jednom skoku. Tato část byla divácky nejúspěšnější, přes most vedla frekventovaná cyklistická stezka, a tak se na pár cvoků koukala snad půlka Olomouce. Na závěr jsme se všichni zkusmo odpálili z jištění ze břehu, přičemž jsme měli v náručí bezvědomce.

Po krátké návštěvě kamarádů z Olomouce, kteří si ve šlajsně u jezu udělali váleček na trénink a kteří jezdí ne s plynovou bombou a vařičem, ale se skládacím grilem, jsme naskákali do aut a než bys řekl švec, byli jsme zpět v Brně na loděnici. Dokulhala jsem domů, do 3. patra vyjela výtahem (běžně chodím po schodech), sežvýkala jsem nějaké zbytky z lednice a zapadla do postele. Přes noc prý byla bouřka, o čemž mi není známo nic. Zato mě v noci přišel navštívit nějaký borec s baseballovou pálkou, protože ráno jsem byla tak zmlácená, že jsem skoro nevstala.

Na závěr bych chtěla především poděkovat Andělovi, že si na nás udělal čas a bez nároku na odměnu se s námi celý den koupal a snažil se nás něčemu naučit. Možná to jednou někomu zachrání život. Dále bych chtěla poděkovat všem účastníkům, kteří si udělali čas a výcviku se zúčastnili. Je totiž velmi pohodlné jezdit a spoléhat na ostatní, že až mi bude ouvej, tak mě zachrání. Možná ano. Ale kdo zachrání je, až to budou oni potřebovat? I když nemám žádné papíry na hlavu opravňující mě cokoli komukoli radit, přesto si myslím, že by každý člen oddílu měl obdobným výcvikem projít povinně, a to alespoň jednou ročně. Proč? Kolikrát za rok plavete? Jednou, dvakrát? A kolikrát naostro házíte házečkou? Vůbec? Pak asi ty pohyby, které budete muset ze sebe nějak ve stresu dostat, až to bude potřeba, budete muset umět tak nějak automaticky obdobně jako eskymáka, ne?

PS: Ilustrační fotky jsou 2 týdny staré ukázky práce členů oddílu s házečkami. Zachraňovaný zvedl sám a měl to štěstí, že se do házeček nezamotal. Možná nestačí jen mít házečku v ruce....

I když se pořadové číslo tradičního vodáckého víceboje pyšnilo úctyhodným číslem třicet dva, pro některé jedince to znamenalo první křest vodou. ...

I když se pořadové číslo tradičního vodáckého víceboje pyšnilo úctyhodným číslem třicet dva, pro některé jedince to znamenalo první křest vodou. Den před samotným závodem se ještě na Rackovi dolaďovala forma v podobě hudebních a sportovních aktivit. Někteří oslavovali úspěšné zvládnutí maturitní zkoušky.

Na druhý den se po lehké snídani pomaloučku začalo s přípravou lodí, které již sice byly dány na vleku, ale bylo ještě potřeba je přichytit. Chtěl jsem pomoct, ale raději jsem jen přihlížel, nechtěl jsem, aby se po příjezdu na start zjistilo, že několik lodí chybí:) Abych pravdu řekl, moc jsem nevěřil tvrzení, že modrý vlek bude opravdu schopen pohybu. Nakonec mne však překvapil a svou úlohu splnil dokonale, čtyřletá pauza mu očividně prospěla. Cestou v autobuse ještě rychle kouknout na značky a může se jít na věc.

Po příjezdu do Tišnova proběhlo „vylodění“, losování a přidělování startovních čísel jednotlivým hlídkám. Následoval výklad trati, který byl doplněn pěknou kresbou – ta na mě zapůsobila pozitivně a před samotným startem závodu mě trošku uklidnila.

To už naše tříčlenná hlídka sedí v lodích a čeká na povel ke startu. A je to tu, odrážíme se a otáčíme se v proti proudu, ze břehu je slyšet zřetelné „náklon, náklon“, i když jsme se nejspíš vůbec nenaklonili, voda k nám byla přívětivá a nechala nás proplout bez ztráty kytičky. Nutno dodat, že z toho startu jsem měl opravdu obavy, pač vylévat loďku hned na začátku, to by nebylo zrovna to pravé ořechové. Na začátek jsme zvolili poklidné tempo, které jsme si udržovali po zbytek závodu. Pravda, nevěděl jsem, jestli závod vůbec zvládneme, 11 km mi na první závod přišlo docela dost. Po úvodních kilometrech jsme dorazili k prvnímu stanovišti, jež mělo prověřit naši zručnost při hodu házečkou na cíl. Všechny hody jsme zvládli napoprvé, a tudíž jsme mohli bez trestných minut pokračovat dále. Na druhé zastávce jsme nechali odpočinout unaveným ručičkám a zapojili do pohybu nožičky. Hned na úvod jsme kapku zabloudili, to je tak když přestanete sledovat fáborky a jenom běžíte. Naštěstí jsme se včas napojili na vytyčenou trasu a i tuto disciplínu zvládli. Na posledním úseku jsme už toužebně očekávali finální rovinku a jez. Poslední část se mi zdála nekonečná, síly ubývaly, ale nakonec jsme se dočkali. Jez jsme sjeli bez problémů a skoro až učebnicově jsme se převrhnuli – chladná lázeň byla příjemným osvěžením po dvou a půl hodinovém putování. Na závěr jsme ještě svedly litý souboj s jinou hlídkou, která i když startovala o hodně později, v cíli nás nejen dojela, ba dokonce předjela. I přesto, že jsem v lodi plnil roli zadáka, jako zadák jsem se rozhodně necítil. Je fakt, že tři tréninky na zvládnutí této úlohy rozhodně nestačí. I tak jsem byl s průběhem plavby spokojený. Za zmínku snad ještě stojí skutečnost, že se nám povedla pouze jedna třistašedesátka, což je trik, při kterém se s kánoí otočíte kolem osy o 360 stupňů, aniž byste sami chtěli.

Celkově se mi akce moc líbila. Dobře bylo vymyšleno proložení závodu jednotlivými disciplínami. Velký dík patří určitě všem lidičkám, kteří se na organizaci podíleli. Už teď se těším na další ročník, další akci, vlastně už na nejbližší trénink.

Když se narodí dítě, slaví celá rodina, až je často tatínek unaven víc než chudák rodička. A tato situace se opakuje rok co rok s tím rozdílem, že se k oslavě přidává matka, které již otrnulo a dítě, které nabylo plnoletosti. Kdy se ale narodí vodák? ...

Když se narodí dítě, slaví celá rodina, až je často tatínek unaven víc než chudák rodička. A tato situace se opakuje rok co rok s tím rozdílem, že se k oslavě přidává matka, které již otrnulo a dítě, které nabylo plnoletosti. Kdy se ale narodí vodák? Je to snad v ten den, kdy poprvé sedne do lodě? Nebo snad ten, kdy jí poprvé nedobrovolně opouští a noří se do chladných vln? Nevím. Přesto má takové vodácké mládě s dítětem hodně společného. Od rána do večera dítě neúnavně sbírá zkušenosti a draze je platí boulemi a modřinami. Tak i vodácké batole svádí lítý boj se svou lodí, která, jak se zdá, nemá na práci nic jiného, než jet právě tam, kam její pán nechce a jestli se stane, že jej loď chvilku poslouchá, pak jenom proto, aby ukonejšila jeho pozornost a vzápětí ho zákeřně zvrhla do ledové vody.

I já jsem jen nedávno vyrostl z vodáckých plínek a na řece mne ještě dovede ledasco překvapit. V lodi jsem si už jistější, i eskymák se občas povede, nicméně ještě stále zapíjím vodácké zkušenosti notnými doušky svratecké vody. A tak se nediv, milý čtenáři, že i náš výlet na Sázavu vidím očima vodáckého školáka.

Stojím před kalendářem a zamyšlen zírám na datum 23. května. Tak už zítra…. Pojedu na svou první vodáckou akci. Loď už mám navázanou a zdá se, že není cesty zpět. Těším se? Určitě… to ano, ale taky mám strach. Mám všechno, co potřebuji? Budu umět jednat tak, abych nebyl ostatním pro smích? Tyto úvahy mne provázely nocí a v práci to v pátek nestálo za nic. Konečně beru baťoh a manželka s dcerou a psem Barborkou mne doprovází k loděnici. Zběžně jsme se rozloučili, pozdravil jsem se s několika vodáky, které už trochu znám a usadil jsem se se Saturninem v ruce do autobusu. Zanedlouho jsme vyrazili. Nepřečetl jsem ani dvě stránky, když ke mně doputovala buchta pozoruhodných kvalit, při jejichž likvidaci jsem byl vtažen do hovoru s panem elektrikářem a Pavlem Grundělem. Poznal jsem v nich hudbymilovné dušičky a mé srdce zaplesalo. Saturnin byl odsunut stranou a během celého zájezdu jsem se k němu v podstatě nedostal. Do Pikovic jsme dorazili za deště, postavili jsme stany a odkráčeli do blízké restaurace, kde jsme zabrali jednu místnost. Po večeři a krátkém posezení jsme odešli spát. Ráno mne překvapilo něco, co jsem už třicet let neviděl, rozcvička. Pravda, nebylo nás moc, ale ten pocit, že ještě něco takového po ránu dokážu, byl k nezaplacení. Verča mi pak oznámila, že pojedu závod. Pokusili se o mne mrákoty, ale Verča je dívka, které se neodporuje. Cestou do Týnce jsem krátce vzpomněl na všechny své milé a pak už tři… dva… jedna… jeď.

Trať začínala jezem, jak jinak a já jsem málem plaval.

Pak jsem se trochu uklidnil a docela to šlo. S brankami byl ovšem problém. Přes zimu jsem toho moc nenatrénoval a navíc vidím jen na jedno oko a špatně odhaduji vzdálenosti. Prostě kazil jsem to a Martin se trochu zlobil. Asi v půlce mne začala bolet záda. To už bych byl druhý. Pavel, jeden z mladých kluků co jeli s námi, měl problémy s nohama. Naštěstí mi pomohla malá úprava opěrky. Také jsem cestou přišel na to, že není potřeba vkládat do záběrů příliš mnoho síly. Bohužel tato zkušenost přišla, když jsem byl už téměř vyřízen. V cíli jsem do sebe hodil pivo a špekáček a už tu byla Verča s dotazem jestli pojedu ještě jednou po obědě. Odmítl jsem. Po chvíli se zeptala znovu a já opět odmítl, už nejistěji. Pak mi oznámila, že mám navázanou loď. Jel jsem. Verča je dívka, které se neodporuje. Bylo to krásné a ten pocit večer…. Zasloužené pivo, muzika a kamarádi u stolu. Tentokrát jsme setrvali v hospůdce déle. Zahrál jsem si s místní kapelou a kamarádi vodáci mi připravili bouřlivé ovace.

V neděli jsme jeli znovu. Povzbuzen sobotními „úspěchy“ jsem si dovoloval čím dál víc, až to muselo přijít. Ostatní si hráli ve vlnách pod jezem a já jsem si to chtěl zkusit také.

Chvíli se mi to dařilo, pak, špatný náklon a já plaval. Starý mudrc praví: „Quod licet Iovi non licet bovi." Copak, milý čtenáři, ty jsi v latině chyběl? Nevadí. „Co je dovoleno bohu, není dovoleno volovi.“ Pak jsem plaval ještě jednou, ale nevadilo mi to.

Dojeli jsme, sbalili stany, navázali lodě a vydali se domů. K Saturninovi jsem se opět nedostal. Cestu jsme přečkali v družné debatě, jen Martin, sedící přede mnou, neměl dobrou náladu. Doufám, že to nebylo nic vážného.

K večeru jsme dorazili do Brna a tady mé vyprávění končí. Nebylo příliš objektivní, bylo víc o pocitech než o faktech. Když mne Verča požádala, abych to napsal, řekl jsem jí, že asi nejsem ten pravý, ale Verča je dívka, které se neodporuje.

Tož, pěkné to bylo. Ríša (řidič) nás dovezl bezpečně a rychle tam i zpátky a stihl se přitom dívat i do zpětného zrcátka na kajaky co padají z vleku. Díky němu jsme si ušetřili o víkendu čas i námahu co by nás stálo hledání odpadnuvšího kajaku na šumavských planinách ...

Tož, pěkné to bylo. Ríša (řidič) nás dovezl bezpečně a rychle tam i zpátky a stihl se přitom dívat i do zpětného zrcátka na kajaky co padají z vleku. Díky němu jsme si ušetřili o víkendu čas i námahu co by nás stálo hledání odpadnuvšího kajaku na šumavských planinách. Nic se nestalo, ani kajaku ani nikomu jinému, kajak zjevně hladce přistál na okraji silnice.

V pátek večer jsme stihli po ubytování se v DDM v Sušici i trochu zapařit, ale všeho s mírou. V podstatě šlo jen o to se trochu unavit aby se hezky spalo na žíněnkách v tělocvičně s klavírem. Toho bylo vyžito k rannímu budíčku, což potěšilo zvláště ty co půl hodiny před odjezdem nemají nic jiného na práci než sladce spát a pohoršovat se nad tím že je někdo budí zbytečně brzo. Že? :-) Kuchyňka, navíc dobře vybavená, byla nespornou výhodou tohoto ubytování. Odjeli jsme načas do Borových Lad.

Teplá Vltava není vůbec teplá, ba naopak je to ledovka tekoucí ještě se zbytků sněhu co ho na Kvildě bylo k vidění ještě poměrně dosti, na to už v Brně nejsme zvyklí. Na řece nás bylo 13 kajaků a 3 gumáky kličkujících v meandrech panenské říčky a užili jsme si legraci hlavně s vrbičkama a stromama co plavbu osvěžovali, občas i nějakým čochtanem. Martin asi nezapomene jak se mu nepodařilo přeskočit ve vodě padlou větev napříč řečištěm a proud s ním udělal takřka kotoul vzad, Vladimír jak se objal s pahýlem trčícího ze břehu do proudu zrovna v jediném místě kde se řeka dala sjet a Aleška jak úspěšně vybojovala svou bitvu s větvema vrbičky v proudu za pouhého dočasného ztracení pádla. I trénování jsme něco dali, ono to značení WW1 není zase až taková pohoda jak by si vodák pivař mohl myslet, škoda jen že se na řece vyrojilo moc vodáků z Prahy a u válečků a vracáků se začali tvořit fronty. Odpoledne po krátké debatě zda pokračovat v dalším splouvaní řeky z Vltavice do Lenory a rozhodnutí se že na to už pečeme, se nám přesto zdálo že jsme málo unavení a tak jsme vyrazili na výlet kolem Vydry proti proudu podívat se na tu WW6 co pojedeme až se to na kajacích všechno naučíme. Kolem vody vede naučná stezka kde se návštěvník dozví všechno co pořebuje vědět a u Turnerovy chaty pokud potkáte pět obrovských chundelatých pejsků (co vypadají moc roztomile - dokud nezačnou štěkat) musíte zajít do chaty na pivo jinak nevím co se stane - asi vás tito roztomilí obrohafánkové sežerou :-) V chatě potkáte většinou už ostatní.

Večer přišel konečně na řadu dlouho očekávaný seznamovací večírek, no někteří to asi špatně pochopili a tak na odříkávání básniček nedošlo, někteří se seznámili v hospodě u piva, na to že jsme dětský oddíl to bylo fajn, mně to nevadilo, Tadeášek (jediné dítě účastník zájezdu) stejně už asi spal.

V neděli ráno nás přivítalo hezké počasí a vyrazilo se na Otavu z Čeňkovy pily, ti co si netroufli tak nasedli u mostu trochu níž po proudu. Po počátečním rozjíždění se na soutoku Vydry a Křemelné (začátek Otavy) si někteří trošku opláchli ksicht a vyzkoušeli jak se hnije z kajaku na řece v proudu, no to je taky potřeba natrénovat. Těžko na cvicišti, lehko na bojišti :-). Po tréninku jsme se spustili po proudu dolů a moc hezké to bylo, větší balvany a silnější proud skýtali dostatek rozptýlení, ale všichni to nakonec bez potíží zvládli co vím. Kdo se vyklopil, tak zase nasedl a jel dál. Na vodočtu v Radešově jsem přečetl hodnotu 85 cm což bylo o trošku méně než se předpokládalo ale na naše splutí to byl ideální stav. I fotky a videa z plavby díky Pavlovi K. máme a celkově jsme Otavu sjeli dvakrát. Kdo chtěli tak podruhé dopádlovali až skoro do Sušice, celá řeka stála za to. A za TO stál i celý zájezd.

Moji první řeku na kajaku. Hned ráno mě překvapilo kolik, po zimě nadržených vodáků, se tak po ránu, začátkem dubna, sešlo v loděnici, aby zdolali zdánlivě obyčejnou Svitavu. ...

Moji první řeku na kajaku. Hned ráno mě překvapilo kolik, po zimě nadržených vodáků, se tak po ránu, začátkem dubna, sešlo v loděnici, aby zdolali zdánlivě obyčejnou Svitavu. V Blansku už to žilo, spousta dalších vodáků. Chvíli se počkalo až pustí vodu a hurá na to. Řeka ubíhala poklidně, něco mezi WWI a ZW, tak akorát pro mě.

Kajak mě nechtěl moc poslouchat, při nájezdech a výjezdech do proudu podivně vibroval a občas se mu nechtělo jet úplně rovně. Ještě je hodně co pilovat. Největší problém se ukázal s mojí hlavou, předchozí večer jsem trochu víc slavil a moc teplý neopren mi nedělal dobře. Pravidelné chlazení nabíráním vody do přilby vypadalo v jarním ránu poněkud zvláštně. Ale řeka nás bavila, počasí vyšlo, co víc si v neděli přát. Svitava je pěkná a pohodová řeka, když má vody tak akorát. Trochu jsem dělal brzdu při přenášení jezů, špricka si očividně nerozuměla s oddílovým kajakem, stále skákala dolů a nechtělo se jí se mnou zůstat, přemlouvání mi zabíralo dost času. A pak už se zase jelo. Jedem jedem, vracák, výjezd, jedem jedem, vracák, Už mě dnes nic nepřekvapí. BÁC. Sedím v kajaku celý mokrý, až teď jsem si pořádně uvědomil, že jsem eskymoval. Jeden nejistý náklon při výjezdu a šel jsem tam. To byl fofr. Uf, už nemusím chladit hlavu, taky dobrý, vlastně skvělý, tohle jsem potřeboval už na začátku. Děkuji všem, co si dali tu práci a hučeli do mě v zimě na bazénu jak obrat co nejlíp udělat. Pokračovali jsme v lehkém nácviku baseballu s nalezeným tenisákem a pomalu se blížili ke svému cíli v Obřanech.

Skvělý den s fajn lidma, tak zase příště Ahoj!

První jarní brigády 2008

Letos jsme snad poprvé v novodobé historii Racka pokusili udělat celovíkendovou brigádu a s napětím jsme očekávali, jakéže ovoce to přinese.
Naštěstí sladké :) ...

První jarní brigády 2008

Letos jsme snad poprvé v novodobé historii Racka pokusili udělat celovíkendovou brigádu a s napětím jsme očekávali, jakéže ovoce to přinese.

Naštěstí sladké :)

29. 3. 2008

Sešli jsme se tradičně v sobotu ráno, přesně v 8:00 – což znamená v 8:10. Přiznávám se – i já jsem trochu nestíhala. No kdo má vstávat taky tak brzo ráno, že? A ještě kvůli tomu, aby zas, i o víkendu, pracoval. Ale co naplat, čekala na nás spousta práce.

Sešlo se nás akorát – abychom toho dost udělali, ale přitom si při práci nezavazeli. A tak nám to šlo pěkně od ruky. Začali jsme s vyklízením dílny, protože jsem věděla, že to bude boj – to by jeden nevěřil, kolik nepořádku se tam nastřádá. Za dopoledne se nám podařilo vyrobit několik nevzhledných pytlů plných odpadků a spálit spoustu dřeva, nad kterým bychom se báli si špekáček opéct. Také jsme našli různé poklady – nářadí, o kterém jsem myslela, že se již ztratilo v propadlišti dějin, několik různě smrdících a divně vyhlížejících hmot a také jsme pod horou odpadků objevili i krásný stůl, který jsme museli žel bohu trochu usušit (kdo byl, tak ví :).

A protože se v dílně najednou vyrobilo spousta místa, přenesli jsme sem všechny deblovky, abychom udělali v loděnici místo na kajaky nových členů. Kluci dokonce vyrobili krásnou konstrukci, o kterou se budou nové kajaky opírat. Věřte, že se vaše kajaky budou teďka cítit jak ve čtvyřhvězdičkovém hotelu! … No, to asi kecám :)

Tak jsme to všechno krásně zvládli a rozprchli se domů.

30. 3. 2008

Nějak jsem nečekala, že by dokonce mohl přijít někdo i v neděli. A hle – v dáli se zjevila nějaká osoba. Ale byl to asi nějaký polárník, protože si s sebou nesl lyže, ačkoliv se slunce pilně snažilo rozpustit tu ranní jinovatku a svítilo o 106. No co, proti gustu...Z polárníka se nakonec vyklubal Matýsek.

Pomalu se začali dostavovat i ostatní pracanti. Začali jsme na hřišti stavět takové provizorní stanové městečko, potože jsme potřebovali zjistit, v jakém stavu jsou oddílové stany. Ve špatném, jak jinak...Zatímco někteří stavěli stany, jiní dovyklízeli dílnu a pálili poslední zbytky dřeva. Chvíli to vypadalo, že se sušení vymkne naší kontrole, ale protože na všechno dohlížel zkušený pan hasič (Matýsek), nemohlo se nic stát. Dokonce byl připraven odvelet své kolegy pryč, kdyby je náhodou napadlo přijet se podívat, proč se od loděnice tak moc čmoudí.

Také jsme začali s výrobou náborového plakátu. Za nápad velice děkuji Pavlovi Čalkovskému, za výtvarný návrh a ztvárnění Ivaně Nanjo a jejím malým a šikovným pomocníkům, za umístění pak klukům Čalkovským. Protože jsme toho opět stihli celkem dost a včas, opekli jsme si ná závěr brigády špekule, heč :) A kluci zvládli ohniště zapálit jedinou sirkou :)

Pak už jsme jen s Leňou zašli do čajovny na oběd a s plnými bříšky jsme utíkali na poslední letošní bazénový trénink...

Eskymákem snadno a rychle

Už je to tady! Teplota a vlhkost vzduchu utěšeně rostou a já začínám mlsně pokukovat po kajáčku stojícím vyzývavě v koutě. Nemůžu se dočkat, až se řeka na jaře zeptá, co jsem dělal v zimě. Ta se bude divit. Letos bude muset ze svého repertoáru vytáhnout mnohem lepší kousky, aby opět vyhrála v naší společné oblíbené adrenalinové hře – Vyhoďme ho z loďky ven. ...

Eskymákem snadno a rychle

Už je to tady! Teplota a vlhkost vzduchu utěšeně rostou a já začínám mlsně pokukovat po kajáčku stojícím vyzývavě v koutě. Nemůžu se dočkat, až se řeka na jaře zeptá, co jsem dělal v zimě. Ta se bude divit. Letos bude muset ze svého repertoáru vytáhnout mnohem lepší kousky, aby opět vyhrála v naší společné oblíbené adrenalinové hře – Vyhoďme ho z loďky ven.

Od listopadu jsem se totiž s dalšími vodními blázny scházel každou neděli na divoké vodě bazénu Tesla na Lesné. Začátky nebyly zrovna nejjednodušší. Už cesta na bazén byla jakousi uličkou bláznů. Lidé si mě s nepřehlédnutelným pádlem (přece nebudu učit eskymovat cizí pádlo) prohlíželi s despektem a klepali si načelo. Kajak mi pak připadal vratký, voda hluboká a temná a obsah mých plic znepokojivě malý. Po břehu pak poskakoval pomenší pořízek, prohlašující se za Anděla a dával mi cenné rady do život. Tož, s pomocí Bóží, vpřed. Teda dolů. Máchnu pádlem a NIC. Žádnou paniku, mám čas, srovnám se, máchnu pádlem a ZASE NIC. NEMÁM KYSLÍK. JÁ SE TOPÍM – HONEM VEN a krysím. Podle očitých svědků jsem byl pod vodou neuvěřitelných a nekonečných 5 sekund i s cestou. Následuje obligátní klení vylévání lodi a soukání se zpět. Další pokusy už probíhaly pod odborným dohledem zkušených instruktorů, kteří se s obětavostí sobě vlastní vrhaly pod mé, do vody bijící, pádlo a snažili se mi vtlouct do hlavy ty nejjednodušší pohyby.

Hurá první eskymák je na světě. Viděli jste to? NE? Kam jste koukali? A teď? To jsem ale pašák, už mě nic nezaskočí, no možná eskymák na levou ruku, vylehávání na pádlo a ty náklony chtějí taky zlepšit. To se instruktoři ještě nadřou - NU Pagadi, Eskymak!